Kterak student v průběhu hodiny lingvistiky vyrostl z dětských střevíčků

Prosté zadání jazykového rozboru vyvolalo u jednoho ze studentů, téměř si dovolím napsat, „bouřlivou odezvu“.

„Utvořte tvar rozkazovacího způsobu (2. sg.) od slovesa VĚDĚT.“ Během chvilky zazněla správná odpověď jedné ze studentek:

„To je VĚZ.“

Ještě než jsem stačila souhlasně přikývnout, ozval se z davu protinázor:

„To je přece VIZ!“

Teď už se moje třída, zvyklá na obhajování vlastních názorů a na využívání příležitostí k odborným polemikám, pustila do svého kolegy, že přece určitě musí znát, že tvar VIZ je rozkazem ke slovesu VIDĚT a že tedy vyjadřuje synonymní „podívej se“. Přála bych vám pohled do tváře mého milého diskutéra – oběma rukama si vjel do vlasů, několikrát se na židli otočil ke svým spolužákům, údiv z něj vycházel snad i ušima a k nám všem pronesl: „Právě jsem opustil svůj dětský svět! Já to dodnes nevěděl. To je opravdu takové to VIZ, co znám jako zkratku?“

Ubezpečila jsem ho, že se jedná právě o toto VIZ a že tedy od dnešní hodiny bude také vědět, proč se za VIZ nepíše tečka. V pravém slova smyslu se právě nejedná o zkratku, ale o celý tvar rozkazovacího způsobu slovesa VIDĚT.

Rekapitulace: VIDĚT – rozkaz VIZ; VĚDĚT – rozkaz VĚZ.

Vlastně jsem ráda, že jsem právě tohoto studenta mohla obohatit o nějakou „novinku“, protože jinak má velmi široký rozhled – především v oblastech, které mi jsou cizí.