Dostal mě Záviš z Falkenštejna!

Měli jsme před sebou závěrečné shrnutí májovců, ruchovců, lumírovců… O přestávce jsem si fofrem vyndala desky s materiály své vlastní hry, kterou jsem si kdysi vymyslela, abych se studenty látku trošku zábavnější formou zopakovala. Spočítala jsem připravené karty, zorientovala se v pravidlech hry a hlavou mi jen tak mimochodem letělo, že musím ještě připomenout dramatickou tvorbu probraných autorů. Jo, to dám – Neruda a jeho Francesca di Rimini, Hálek se svým Závišem a Vukašínem, Vrchlický a Noc na Karlštejně či Hippodamie… Stejně u všech zmíněných autorů hrála významnější roli tvorba básnická a prozaická, u Vrchlického určitě i překladatelská. Cermat toho od studentů zas až tolik nazpaměť znát nechce.

Kdybych tušila, jak mě dostane Záviš do kolen, hráli bychom jenom tu hru!

Na tabuli si lupnu Dramatická tvorba a už upozorňuji na oněch pár děl, když tu se ozve: „A jak se ten Záviš z Falkenštejna píše?“ „Vy o něm nic nevíte z hodin dějepisu?“ ptám se s nadhledem děda Vševěda. „Ne, my ho ještě nebrali,“ řine se na mě z lavic. Zapisuji tedy název tragédie na tabuli a hlaholím, že je přece jeho jméno češtinářsky úplně v pohodě, není třeba hledat problém. A tu se zvídavý student (budu si tě pamatovat!) zeptá: „Kdo to vlastně byl?“ Hlavou mi letí útržky historických znalostí – bohužel nejsem dějepisářka, byť mě spletité uličky historie nesmírně vábí a přečtu kdeco – a zmůžu se na pár v podstatě nesourodých informací: „No, to byl ten, co měl rád královnu, jak ona se jmenovala, jak ho potom věznili a špatně to s ním dopadlo… ta královna…“ Inu, okno jako nejdražší střešní od Veluxu.

V duchu si opakuji, četla jsi to, líbilo se ti to, ten byl přece s tou, četla jsi jejich příběh ještě i někde jinde… Nahlas s výrazným pokrčením ramen vzdávám svou pozici vědátora. Nevybavuje se mi zbytek, ba ani rozumnější začátek. „Chcete to vygooglit?“ snaží se mě vytáhnout z bryndy jeden ze studentů-záchranářů (budu si tě pamatovat!). „Ne, děkuji, podívejte se na něj doma. Určitě ho najdete. Já bych už raději přešla k té svojí hře,“ stahuji se do pozadí a v duchu stále lovím onu královnu, století a hrad, kde ho popravili.

Dodatečně se svým studentům omlouvám a přináším pokorně pár zaručených informací o Závišovi z Falkenštejna: český šlechtic z rodu Vítkovců – pánů z Krumlova. Žil ve 13. století a jako odpůrce Oty Braniborského se vydal ke dvoru královny Kunhuty. Mladá vdova se se Závišem velmi sblížila, ba si ho vzala za manžela. Rok po svatbě ovšem zemřela, a tak se postupně oslaboval Závišův vliv, který díky jejím přímluvám u Václava II. měl. Velmi zapeklité cesty intrik a politiky tehdejší doby (na to už opravdu potřebujete kolegyni dějepisářku) dovedly Záviše do vězení a k jeho popravě na zámku Hluboká.

Pravda, Hálek se rozhodl nechat Záviše spáchat na konci dramatu sebevraždu, tudíž se odchýlil od historické reality, ale i tak byla jeho hra ve své době velmi úspěšná.

PS: Už vím, kde je uvedené téma také skvěle a nearchaickou češtinou zpracované! Prošla jsem domácí knihovnu a mám to: Jiří Mařánek – Rožmberská trilogie. Vřele doporučuji všem milovníkům četby a historie.